■I

Ncpátral jsem, od kdy autor této knihy vlastnë datuje svou profesi upravovatele knih.
Stati mi, le Oldfich Hlavsajimje ui nëjaké to desitiletl a ze do nejnovëjHho vyvoje
ëeské krásné knihy vloz.il svûj nemaly tvurä podil. Vim jen, Ь zaëinal „od piky" —
jako typograf. Tato tiskárenská „píka" je tak pñbuzná „pice" hercû, ktefi kdysi
v kocujicich spoleënostech zannali tfeba pulminutovou nëmou roll komorníka, podáva-
jíciho na podnose dopis, ai dospëli к recitad kaskád shakespearovského blankversu.
Hlavsovy ruce se dotykaly vsech tëch podivnych svítivych pfedmëtû a hmot, z nichl se
rodi kniha. Jeho prsty svíraly mosazné sázitko, pinzetti a sidlo, nofily se do pláství
sazeëskékasy s liter ami a spaciemi a pfifezávaly na fantastickém mnohoúhlém hoblíku
dilecky akcidenëni sazby. Jeho smysly pronikaly do tajemstvi tisku, kteryje sice vybu-
dován nafyzikálnimprincipu zrcadla, jenze obrácene: aby vznikla tváf stránky, musí

tu byt nejprvejejí negativní odraz — sazba.

Vsechny Hlavsovy civy vstfebaly smyslové
krásy femesia, které si od dob Gutenbergovych sice dodnes zachovalo silny rys umëni
(vzdytje vlastnë ditëtem rytiny, dfevofezu), ale v stoleti industrie se nadechlo nové
poezie strojovê civilizace. Ta je stejnë tak v pismenkâch, jez jsou odlitky z jednê
matrice, jako v prûmyslové chemii barev, v rytmickém mlaskání ocelovych ëelisti ameri-
kânek a v lokomotivovêm hukotu kmitajicîch forem pod otâëejicimi se bubny rychlolisu

a rotaëek.

My slim, ze nepfeháním, feknu-li, le profese knizniho upravovatele je Hlav-
sovym osudem, zalozenym na zamilovanosti, jez nesnáM pomyïleni na rozluku.

К do se

trochu vyznâ v prudkém a plodném rozmachu, ktery prodëlala ëeskâ knizni kultura za
poslednich — feknème — padesât kdesât let, ten vi, kde a ëim Hlavsa zâkonitë
navazuje na nejlepH novodobê tradice v knizni typografii, jak svêrâznë rozvinul
principy, к nimz dospëla v krâsném souladu s mezinárodními vyboji v tomto oboru.
V Hlavsovë tvorbëje cela slavnâ tradice ëeskêho knizniho upravovatelstvi, jehoz pru-
boje zdobi jako iniciâly jména dvou velkych тиій: Vojtëcha Preissiga a Karla

Dyrynka.

Oba obrâtili pozornost к prazákladum knihy — к dobrému femeslu tiskaf-
skému, kpîsmu, к sazbë a к strame. Objevili jejich svêbytnou krásu a zasadili tîm
poslední rânu kniznimu dekoratérstvi a vinëtovému ozdobnictvl. То jsou slavné doby
ëeské knihy; knizni typogrqfie se chtëj nechtëj musela obejit bez kmotrovstvi „umëni",
umëni ilustrujîciho, aby se prosadila jako samostatné, prâmyslem zrozené umëni uzité,
vytvàhjic svâ vlastni mëfltka krásy, svou estetiku.

¿jcela zâkonitë musela pfijît Uta typo-
grafického konstruktivismu, obdobi pfîsnê abstinence od zbohatlickêho vkusu fleuronu
a iniciâlkovych kudrlinek. I Hlavsa prosel tëmi léty a prospëlo to jeho umëleckému
zdravi. Proto v základech jeho dilaje bezpeëny a vytfibeny vkus a smysl pro mîrujak
jej tfeba v umëni obâlky vytvâfeli — kazdy po svém — vytvarnîci Fr. Kysela,
V. H. Brunner, Jaroslav Benda, Jos. Capek, Vaclav Masek, Otakar Mrkviëka,
Vojtëch Tittelbach aj., i kdyz kreslená, fezaná òi fotomontázní obálka není doménou
Hlavsovou. V Hlavsovë grafické prácijsou samostatnë rekny velké podnëty; jez ëeské
knize vtiskly tak svéráznou podobu v letech dvacátych a tficátych, podnëty zcela nebo

7