I

Modravy vánek v údolí
cupotá s dëtmi nad potoky.

A para plyne topoly
jak mir nad zbësilymi roky.

Ale pout' vzhûru к ruinám

jde vichrici, jez vyskou sili.

A chápu: Byl jsi vzdycky sám,

básníku, jehoz rozblouznily

prapory mracen nad lesy,
o zuby ruin rozpárané,
propadlych vëkû útesy,

v zestrizlivëlé vëky hnané.

Jen trosky tu. Jen ohlas ech.

Jen tma, jez ze zricenin zeje.

A vichr v ústech, ve vlasech

jak plást' tvé imaginace je.

\