Jeskynë jakási tmavá, ouzká a vlhká; v ni stalo se mnou nëkolik osob, mezi nimiz,
jak se mi zdá, také mûj otee. Stáli jsme nedaleko vehodu. Venku minavo a chladno.
I rozdelán oheu, a veemi podivnymi ziven. Horel cervenë a vsecko ztrávil. Pojednou
vezmu já ratolest jakousi zelenou, s listmi dlouhymi, jakoby vrbovymi a jahûdkami
cervenymi obsypanou, a polozím na oheñ. Vtom se scéna zmëni, jakoby to nejaká
známá strán, avsak ñeco príkrejsí nez jsem se na ni pamatoval, oheñ рак horí na hore
na pokraji strane. Byl den. Vítr hnal kour a plamen dolù pò stràni sikmo к prave
strane, já рак stojím sám nahofe nad ohnëm, dívaje se do plamena a poslouchaje
fucení piamene vëtrem drázdeného. Poznenáhla poznám ve fukotu torn slabé, avsak
nadmíru pfíjemné harmonické hlasy, a kdyz lepe a pozornëji prislouchám, splyne
slehání piamene v hudbu roztomilou nástroju rozdílnych a mnë neznámych hlasu pfe-
líbezného. I sejdu dolu pod stráñ, kudy vítr táhl, abych hudbu slyseti lepe moni.
Vtom tu zavzní shûry z piamene pisen, zpívaná hlasem hrubym a bfískavym (grell),
a nevím, jak mi ñapadlo, jako by to kníze pekelny sám zpíval. Pisen byla krátká; já
vsak si z ni zacátek pamatoval: (Tempo a la marcia)

Hoj, to jsou moje neozvané hlasy,
ty prvni — poslediií na tomto svètè.

A jak tuto stojím, rozjímaje trna dábelsky smysl její, zahlédnu pojednou podle sebe
státi matku svou, která mi cosi velmi pfikazovati se zdála; já рак ji naproti tomu velmi
snaznë prosil, aby mne jestë nechala. Vtom zní pisen dale:

Hoj, toto zpívám sobé, o pul nocí tobe!

Já рак v torn se probudím. A kdyz takto chvilku lezím, premysleje o snu a srovnávaje
jej se zlomkem balady národní, an zní:

Stroj se, panno, stroj se, déle nemeskej se,
jiz je áas — hodina, aby si s námi jela!
„,,Po6kejte, vy pani, Èerni zemanové!
ai já vám zazpívám, svého otee zavolám,*'"

s vëze klástera dominikánu bije tu dvanáctá, a za touto opetují ji vsecky ostatní vëze
rozlehlé Prahy. Hrûza polila mne mrazem.

Usnul jsem opët. Praha nëkoho vzneseného a cosi nevídaného ocekávala. I byly sta-
vëny cesty podivné, kteréz, jak jsem slysel, vedly na M(n)ísek, a síla hdu rozlicného
druhu bëzela cestou naproti. I vyjdu si také s H. a vidím na ceste té vzdy as tri kroky
od sebe muze stati v kroji podivném s dlouhymi pruty v ruce, kterí jakási slova, jako¬
by heslo, jeden druhému velmi ser —

d/

96

*

..... ....................■..■■■.... -.;■ ...... ......-

97