(IX) . . . „Memnésthó anér agathos einai",

ríkal si pò nëkolikaté dûstojny pan faráf,
kdyz se byl rozesel se svymi piateli.
„Pamatuj, abys byl muzem dobrym", opakoval si
fecká slova i pò cesku.

„Hrome, z kterého klasika je tato vëta?"
Zadumal se nad ni. Svitalo mu. Ach ano, tenkrát byval mladickym stu-
dentem, kdyz slova ta poprvé ceti. Vyfezal si je do lavice jakozto
heslo svého budouciho zivota. Touzil tehdy stati se muzem dobrym,
hercem, a ne hercem ledajakym, nybrz prvnim milovnikem, louskati
srdce jako vlasské ofechy, milovati, stale muovati. Nebof to znamenalo
mu v onëch letech — anér agathos einai.
A zatim?

„Pfeslo to vsecko a ted tu stojís jako smeták zapomenuty v koutë, kdyz jim
pò plesu zametli. Anér agathos einai... to je prece z Xenofontovy
Anabase. Jak stárneme, jak zapomínáme!"
A pan faráf, zajistiv se téz tremi opérnymi body jako as; v téze chvili
rechtor, uspokojen, ze se upamatoval, zapaloval si bùhvi pokolikáté
kubovku. Nehorela a nehofela, jako továrna dobfe pojistená proti po-
záru. Napjal vsechny sily své, zapukal, avsak tu opërny bod pomërnë
nejjistéjsí zakolísal, hùl, о kterou se opfel, ujela a faráf posadil se dro-
bet náhle na tvrdou zemi.

„Nechf, vsak nehofí," povídal si chlácholive, „sede dà se take pfemyslet.
Co jsem já se takto nasedával, ale ne sám. Copánek mela jako ze zlata,
tëzky, svítivy, a ocima se dívala takto, nevinnë nechápave, jak by
nevëdëla, co je svët."
Pan faráf jestë svedl ten nëzny pohled divcich zrakû, ktery kdysi bodával
u srdce. Dávno, dávno tomu. To on, jako „panácek Alois", vëren uz
jen zpola svému heslu, s mládezí hrávával divadlo, divadlo dojemné,
napfíklad „Na statku a v chaloupce". No toz, рак byl konec pëkné
té idyly, kdyz kterási Mafenka octla se v pozehnaném stavu s feznic-

68

64

kym tovarysem a ten se vzpíral jejímu nafcení zuby nehty a vymlouval

se na nëho, na panácka Aloisa.
„Oci jako tûn, v hloubce obloha nebeská a jestë hloubëji osemetnost a zrada

jak slizké dno. Mne obvinovali, protoze já nepoklesl. Byvala jako ko-

ëicka na jivë. Zuzana cudná v lázni. Od té doby nemël jsem jiz pohle-

du cistého ani pro jedinou."
A pan faráf se dlouze zadumal a myslenky jeho nenalézaly vyjádfení.
„Proboha, tady nesmim sedët," vzpamatoval se pò chvili. „Sedi jsem si

zrovna pfed sevcem Nesrstou. Za zivy svët nechce rozumët tomu, ze

kazdy clovëk je kfehká nádoba, a popsal by mne hezky v novinách."

Nadzvedl se trosku a zas klesl, nadzvedl se znovu a dostal se na kolena,
ctvernozky sebral klobouk, ktery se mu prve zakutálel, sebral i kubov¬
ku, jez se jak na zlost rozhofela jako voñavy frantisek, a po nëkolika
pokusech dosáhl normální lidské polohy. Zpocen a znaven, s hlavou
tëzkou, s ocima samovolnë se zavírajícíma vykrocil к fafe. Bylo mu
hûfe, kdyz doklopytal к prahu, nez rechtorovi, jezto on klic zapomnël.
Pozvedl tedy hûl, zabusil na dvefe a dopadl na ne veskerou svou tihou.

„Otevfte," zakficel, „otevîte."
Dychtil uniknouti vycitkám zmaîeného zivota, které ho pronásledovaly
v seru noci jako upifi. Jeho vërna hospodynë, jez znajic zpûsoby mi-
lostpánovy a nemohouc usnouti pro loupání pod levou lopatkou, do-
posud bdëla, zaslechnuvsi úder do dvefi, sbëhla rychle ze schodû, aby
mu odemkla. Byla uplnë oblecena a prosta veskeré koketni svûdnosti.
Otevfela hbitë a hodlala ustoupiti s nálezitou uctivostí stranou, kdyz
dvefe se rozlétly a pan faráf padl dovnitf, jí pfímo к nohám. Doutník
mu z úst ani nevypadl, ас mumlal horlivë slova hospodyni neznámá.

„Memnésthó anér agathos einai."
Hospodynë zaslzela nad jeho ubohostí.

„Zas uz ti kumpáni hfísní, rechtor a revírník, meli ho v práci," posteskla
si v hnëvu. Odtáhla faráfe z prahu, zamkla a s nadlidskym úsilím
vlácela ho do loznice. Vlastníma rukama ho vysvlekla jako díte, spodní
kalhoty mu zavázala, aby mu nespadly — ovsem se pfi torn zardëla
a odvrátila se cudnë — a ulozila jej posléze na lûzko.

„Toz co, jak je?" tázala se.

„Dobfe, ach tak dobfe," vzdechl faráf blazenë a vzapëti usnul.

Memnésthó anér agathos einai — pamatuj, abys byl muzem dobrym!

69