ry, napodobuje gotickou antikvu, dokoncil roku 1455 první knihu pohybli-
vymi literami, ani následného cinu Nikolase Jensona, ktery jiz za necelych
patnáct let poté dospël к vrcholu benátské antikvy, jez se рак stala vzorem
pro fadu následujících písem, s nimiz tiskneme. Lee v pohledu typografovë
se tyto deje jeví temer jako intimní vzpomínání na vyvoj jeho vlastního
rodu. V takovém pfístupu by se рак mohlo objevit az pfílis mnoho nostalgic
Proto jsem dospël к názoru, ze úcelny by mël byt jedinë pohled z aktuální-
ho hlediska pfitomnosti. Musime si uvëdomit, ze pfehlízíme epochu, která
koncí. Tim ji pfece nezatracujeme. Naopak. Nesmíme zapomenout na její
sílu a vyznam, na její vysledky, jez zdobí cely casovy úsek, jímz prosla.
S úctou hodnotíme vse, со vykonali tiskafi a písmafi minulosti, z jejichz prá¬
ce i zkuseností jsme vysli. Po svém jsme poté vytvarné kultivovali knihu
nasi doby. Navázali jsme na kosatost tradice a snazili se otevfít nové cesty
v podmínkách a s prostfedky, jez byly dány. Presto vsak je dnes nutné
zamëfit se zvláste na pohled do budouenosti, kterou charakterizuje období
rozsífení fotosazby. Tento názor potvrdila i fada odbornikû z oblasti sou-
casné typografie v rûznych zemích, na které se obrátilo nakladatelství pfed
vydáním teto knihy, s jejíz koncepcí je seznámilo.

Uvedeny vybër písem

není nahodily, jakkoliv byl ovlivnën nabídkou písem, která byla v Cesko-
slovensku ci pfesnëji v Praze, kde pracuji, к dispozici. Volil jsem vëtsinou
reprodukee úprav vytistënych knih a doplnil je o skicy a návrhy, které
z nejrûznëjsich redakenich ci technickych dûvodû nevysly. К nëkterym
titulûm jsem se vrátil, abych se pokusil о jejich nové zpracování, jez se mi
zdálo byt nyni vhodnëjsi. U jinych jsem byl nucen pfikrocit к úpravám ci
kombinacím, jako u návrhu s modifikací písma Schneidler Mediaeval, které
jsem nemël v té dobë к dispozici. Pfesto se mi zdá, ze touto lapidami, na
vizuálních hodnotách postavenou formou by tato kniha mohla byt uzi-
teená. Так jako kazdá litera pfedstavuje srozumitelny symbol pro vëtsinu
narodû svëta, nepotfebuje ani samo typografické fesení, sestavené z tëchto
symbolû, v kterékoliv feci podrobné vysvëtlujici popisky. Proto je dopro-
vodny text к jednotlivym ukázkám strueny. Vztahuje se jednak ke zhustëné
charakteristice zvoleného písma, jednak к vlastní ukázce, kterou vysvëtlu-
je, pfipadnë odûvodnuje její pojetí a fesení. Ree typografie je vskutku
lapidami. Hodnota liter i jejich druh a typ jsou pro mne vytvamymi feno-
mény. Так jako ilustracni kresba nosi v sobë dobu, charakterisovanou rukou
autora, svëdectvim je i druh techniky a zpûsob vyjádfení i reprodukee.
Mezi typografií i ilustraci existuje tedy fada vnitfnich vztahû. Jejich spo¬
leënym jmenovatelem je obsah textu. Je pfedmëtem jejich aktivity i reality.

Obë tyto slozky knihy jsou nutnë a pfirozenë poplatny dobë, slohûm,
spojovacim clankûm velkych kultumich epoch, nëkdy také módám. Ilustra-
ce má svym vztahem к malífství, grafice a volné kresbë siroké zázemí
pramenû a spojû, jez nás vedou do tajemného hájemství umëni, v nëmz

18

ip ip ip ip ip

Perpetua Garamond Baskerville Caslon Walbaum

Pët písem, pët stejnych liter „i" a na nich pët teëek — a pritom kazdá z onëch teëek je posazena
jinde. Teëka, jako kazdy jiny diakriticky znak, je organickou soueástí písmene, a tedy i písem, která
dûvërnë známe. Leë prece je v pojetí teëky i jejím posazení, tedy v jejím vztahu

к písmenu „i" rozdíl, dany dobou, slohem, rukopisem navrhovatele písma. Teëky nad

„i" Nikolase Jensona nás vrátí o pët set let do minulosti. Domyslel Gutenbergúv vynález v duchu
renesanëniho citëni antické tradice písma, dovedl tistëné písmo к vlastní kráse. Ale prave ty jeho
teëky nad „i" púsobí jestë jako zakriknuté, jsou ostatnë v jeho pojetí mnohem mensí nez agresívní
teëky na konci vët. Posazoval je témër u samé hlavy kuzelky litery. Nepfikládal jim zrejmé takovou
dûlezitost, a proto jestë púsobí rozpaëitë. Pozdèji teëka zesilila a rozrostla se v rovnomërném pomëru
к vlastní sírce dríku celé litery ,,i". Stala se soueástí abecedy a vstoupila do hry, aby dodala zabarvení
celé textové stránce. Pokládáme ji za nedílnou eást charakteru písem, s nimiz dennë

pracujeme. Známe její vyznamové i vytvarné potence. Srovnáme-li rûzné návrhy písem, uvëdomu-
jeme si zf etelnëji její úlohu. Není ku príkladu zvlástní, ze ji Eric Gill na svém písmu Perpetua
(z roku 1928), které má nejdelsl spodní dotah, posadil nejníze? Neslusela by prave jeho „i" teëka
mnohem vys?

najdeme mnohou odpovëd na otázky po pûvodu i dûvodech její vytvarné
feci. Ponëkud slozitëjsi je to u samotné typografie. Ghceme-li si ujasnit
nëkteré její vyvojové proudy a objevy, zmëny její koncepee i svébytná po¬
jetí, spjatá s pfedními osobnostmi typografie, vnucuje se myslenka hledat
analogické tvurcí druhy v oblasti vytvarné kultury. Nejblizsím analogickym
druhem tvorby jevila se mi obvykle architektura (nejen proto, ze tak mnozí
architekti se také typografií zabyvali). Také ona tvofila a byla tvofena vel-
kymi slohovymi epochami. Vzdy ovsem musela respektovat svou vlastní
funkei, obdobnë jako typografie, zfetelnë vice nez ostatní druhy umëni.
Obë disciplíny tak byly nuceny smëfovat к harmonizování prvkû ostat-
ních, s nimi spolupracujících umëleckych druhû. Jejich vytvarny charakter
byl tak viditelnëji podfízen úcelu i úkolu, jenz jim byl svëfen. Snad onu
analogii podporuje i optické srovnání prucelí stavby a „prucelí" knihy ci
tisku, tj. pfebalu a titulního listu. Za obëma se skryvá obsah, ktery se nám

19